Možnosti filosofického myšlení a výuky filosofie mimo obor filosofie
aneb odklízení nereflektovaných předpokladů v rámci komplementárního myšlení

Filip Grygar

 

Na základě letité zkušenosti s gymnazijní výukou[1] se v příspěvku pokusím ukázat praktické možnosti filosofického myšlení, které lze využít v jakémkoli vyučovaném předmětu (humanitním i přírodovědném), aniž by pedagog musel hovořit o filosofii nebo ji nutně studovat.  Příspěvek je rozdělen do třech částí. V první a úvodní části s Heideggerem nastíním obecnou situaci ve vzdělávání a jeho kritické vymezení se vůči převládajícímu vědecko-technickému či kalkulujícímu způsobu myšlení. Ve druhé a třetí části představím takový přístup k  výuce, pomocí něhož lze studentům odkrývat nekalkulující způsob myšlení, jenž je založen na plodné kombinaci dvou přístupů. Jedním z nich je odklízení nereflektovaných každodenních a vědeckých předpokladů prostřednictvím filosofického myšlení tak, jak nám to na obraze o úsečce předvádí Platón, a druhým je Bohrova idea komplementarity jakožto epistemologický rámec, jímž se Bohr vymezil vůči novověké tradici vědeckosti vědy a který umožňuje překlenout neslučitelnost deskripcí téhož jevu z hlediska různých vědních oborů nebo i v rámci jediného oboru.

 

1. Několik obecných poznámek k ideji univerzity, vědy či vědění a dějinnému vývoji myšlení z hlediska Heideggera

V roce 1929 v profesorské nástupní řeči ve Freiburgu[2] Heidegger poukázal na to, že se nacházíme v situaci roztříštěnosti specializovaných vědních oborů a tudíž i roztříštěnosti našeho vědění či poznání. Jednota věd je udržována pohromadě už jen technicko-organizačním provozem univerzit. Univerzita jako místo dění vědy už proto není schopna vést člověka k tomu nejvyššímu, tj. k tomu, co je vůbec hodno vědění. Od toho se odvozuje atmosféra doby, vzdělání národa, učitelů nebo obsah a struktura učebnic pro vysoké, střední či základní školství. Navíc hovořit podle Heideggera o tzv. sebeurčení univerzity ve smyslu samosprávy, svrchovanosti a akademických svobod, je už jen povrchním a příležitostným tlacháním, neboť univerzita, věda a vědění podlehly politizaci, a především odumřely z hlediska zakořeněnosti ve své bytostné půdě.[3] To, co bylo nárokem původní antické filosofo-vědy jako ideje univerzálního vědění v jeho spojení se sebepoznáním a ryzím lidstvím ve vztahu k pravdě bytí a nicotě, se vytratilo.

Moderní poznání a vzdělání je totiž založené od 17. století především na kalkulujícím myšlení.[4] Toto myšlení podle Heideggera probíhá reduktivně z hlediska subjekt-objektového paradigmatu a technicko-instrumentálního rozumu, jedná se o manipulativní a vposledku vždy již naučitelnou a použitelnou dovednost, jíž jde o objektivitu, efektivitu, výsledky a účelnost. Vyžaduje oborovou specializaci a exaktnost, práci s informacemi či fakty a oborový výcvik pro budoucí povolání. Toto myšlení je rovněž specifické v tom, že když si něco plánujeme, zřizujeme a ustanovujeme, počítáme neustále s určitým časem nebo okolnostmi, prokalkulováváme je vzhledem ke svým či jiným cílům. Vše v našem životě má přeci být plánovatelné a účelně zjednatelné: „pozítří počítáme s příjezdem ministra školství“, „ke zkoušce počítáme s nastudováním pěti knih“, „ve vědeckém či školském provozu jsme hodnoceni a vzájemně srovnáváni ve své efektivitě prostřednictvím různé míry výstupů, publikací“ atd. Teprve potom můžeme říci, že náš život a jednání jsou úspěšné a efektivní. Kalkulujeme tak neustále i bez čísel, počítacích nebo měřících přístrojů.

Navzdory nepopiratelným a fascinujícím výsledkům, k nimž evropské lidstvo došlo díky kalkulujícímu myšlení jak v humanitních, tak v přírodních vědách či vědo-technice, rozebírá Heidegger i jeho nebezpečí, redukce a jednostrannosti, které si toto myšlení vyžaduje. Se vznikem moderních věd v novověku se kalkulující myšlení snažilo odprosit od metafyzických spekulací a eliminovat jakékoli jiné výkony lidského ducha, které nezapadaly do jeho mustru. Došlo k tomu, co popisuje i Heisenberg: víra ve vědeckou metodu a racionalitu nahradila „všechny ostatní jistoty lidského ducha“.[5] Tato redukce potom vedla k tomu, že jednotlivé disciplíny nejen že přestaly zkoumat, ale už ani nejsou schopny se zamyslet nad bytostným určením veškerého vědění a vědeckosti vědy, neboť tato vědeckost je zaměřena pouze na vykazatelné jsoucno a jinak už na nic, čili se zabývá pouze tím před sebe či ve vědomí před-staveným předmětem (tj. zpředmětněním či objektivizací), tzn. tím reflektovatelným objektem, a tudíž tím vždy již myslitelným, vnímatelným, měřitelným, naučitelným. Současně k takové objektivizaci dochází v úzce redukovaném smyslu v rámci té či oné specializace. Navíc nejsou jednotlivé obory s to zamyslet se ani nad bytostnými předpoklady vlastního oboru.[6] Totéž platí pro jakékoliv nové výchovné obory nebo vzdělávací metody, neboť i ty se pohybují v novověkém rozvrhu myšlení a jazyka tohoto myšlení, a tento způsob myšlení jen lépe zefektivňují a současně stvrzují. Husserl v reakci na jednostranný racionalismus a objektivismus poukazuje na to, že „vědy o pouhých faktech vytvářejí lidi vidoucí jen fakty“.[7]Ptá se, zda se myšlení evropského lidstva a moderní věda se svou metodikou nepodobá už jen „zjevně velmi užitečnému a přitom spolehlivému stroji, s nímž se každý může naučit správně zacházet, aniž v nejmenším chápe vnitřní možnost a nutnost výkonů takového druhu?“[8]

Husserl a Heidegger nepopírají účinnost a užitečnost novověkého způsobů myšlení, nýbrž zdůrazňují, že toto myšlení převládlo a nahradilo antické hledání pravdy za novověké hledání objektivity. Heidegger dále ukazuje, že oproti kalkulujícímu myšlení existuje alternativní myšlení, jemuž od dob filosoficko-vědecké elity v Řecku nešlo o bezprostřední efekt, cíl a řešení nebo ověřitelné výsledky a jejich další použitelnost. Heideggerovi má na mysli myšlení přemítavé či zamýšlející. Takovému myslivému myšlení jde o otázku po tom, jak si nejpůvodněji rozumíme ve svém jsem tu ve světě (ještě dříve než začneme tomu či onomu uvědoměle rozumět nebo provádět vědu) a jak toto tu nejpůvodněji vykonáváme, čili o otázku po smyslu bytí a nicoty, k čemuž nám reflexívní či objektivní myšlení nepomůže.[9] V atmosféře naší doby či ve vzdělávacích procesech od univerzity po základní školy je de facto takové nereflektivní a neobjektivizovatelné myšlení čímsi ochuzujícím a nepotřebným, třebaže je vztah k bytí primární a klíčový, neboť díky němu se nám i exaktním vědcům každodenně jsoucí vůbec ukazuje jako tak a tak jsoucí.[10] Teprve z této dimenze pak jednáme, provádíme jakoukoli artikulaci, deskripci nebo to, čemu říkáme věda nebo specializace. Heidegger proto v reakci na tzv. užitečnost kalkulujícího myšlení uvádí, že „chudoba zamyšlení je /…/ příslibem bohatství, jehož poklady září v lesku oné neužitečnosti, která se nedá nikdy prokalkulovat“.[11]Naproti tomu moderní vzdělávací procesy a vědecký výcvik chtějí zářit vysokou efektivitou a dosahováním výsledků v relativně krátkém čase, k tomu si vymýšlíme nové vzdělávací a výchovné techniky (máme na to také nové a nové odborníky), aby efektivita vzdělání a naučitelnosti byla ještě efektivnější a zapomenutost na bytí ještě hlubší.[12]

Samotný vědec, odborník na výchovné metody nebo běžný učitel se tudíž těžko vymaňuje ze spárů kalkulujícího myšlení a jeho rozmanitých předem-zajištěností, technik a specializovaných rozvrhů, jež neustále tendují k nesčetným ahistorickým generalizacím a faktům, které vkládáme do hlav studentům a žákům prostřednictvím nás nebo učebnic. Neučíme je tak žít v radikálním tázání, poněvadž „počítající myšlení se žene od jedné šance ke druhé. Počítající myšlení se nikdy nezastaví, nedospěje k zamyšlení. Počítající myšlení není myšlením zamýšlejícím se, myšlením, které přemýšlí o smyslu, jenž vládne ve všem, co je.“[13] Z uvedeného důvodu si nejsme ani my učitelé, vychovaní v tradici novověkého subjekt-objektového paradigmatu, s to položit nové otázky a rozvinout nové náhledy, které se vyklánějí za novověkou tradici kalkulujícího myšlení a specializované terminologie. Nacházíme se podle Heideggera už v situaci bezmyšlenkovosti, o níž nevíme, že je touto situací. Michálek to uvádí tím, že „revoluce techniky rozvíjející se v atomovém věku“ může„člověka spoutávat, očarovávat, oslňovat a zaslepovat tak, že jednoho dne zůstane kalkulující myšlení jedině platným a jediným, které bude užíváno. Jak velké nebezpečí by z toho pak vyplynulo? Spolu s nejvyšším a nejúspěšnějším ostrovtipem kalkulujícího plánování a vynalézání dostavila by se lhostejnost vůči přemýšlení, totální bezmyšlenkovitost.“[14] S Heisenbergem, který také poukazuje na proměnu antického zkoumání toho, co jest, na novověkou manipulaci s tím, co jest, můžeme doplnit, že „se lidský postoj vůči přírodě změnil z kontemplativního v pragmatický. Nebyli jsme již tolik zainteresováni na tom, jaká příroda je, nýbrž kladly se spíše otázky, co se s ní dá dělat. Přírodověda se zatím proměnila v techniku.“[15] Heideggerova pozice však není rezignující – v této souvislosti totiž odkazuje na Hölderlinův verš: „kde však je nebezpečí, vyrůstá také záchrana“.[16] Tudíž navzdory tomu všemu zůstává neotřesitelným nárokem učení to, že učitel má učit či vychovávat k myšlení, nikoli tak, jak o tom mluvíme ve školách, nýbrž právě z hlediska zamýšlejícího se myšlení, tj. v takovém rámci „zamyšlení, které zůstává u tázání“.[17]Teprve tímto způsobemvytrvávajícího tázánímůžeme dojít k bytostnému porozumění či „smyslu, jenž vládne ve všem, co je“,[18] tudíž i k porozumění či smyslu bytostných předpokladů vzdělání, vědění, univerzity a vědy. Bytostné porozumění totiž musí být, jak uvádí Ricoeur, „nejprve popsáno nikoli v termínech promluvy, nýbrž v termínech "moci být".“ Proto se rozumění u Heideggera „netýká uchopení faktu, nýbrž chápání možnosti, jak být“.[19] Zamýšlející myšlení se proto pokouší nahlédnout onu dimenzi možností jak být či bytí, dimenzi, z níž a ve které se rodí nebo ustavuje to, odkud vůbec něco víme, něco volíme a nějak jednáme. To nám názorně ukázal Platón v podobenství o úsečce.

           

2. Platónovo odklízení předpokladů

To, co jsme si v krátkosti a v obecné rovině ukázali u Heideggera, lze naznačit již v praktičtější rovině u Platóna (s vědomím, že Platónova filosofie není samozřejmě přímo srovnatelná s tím, o co Heideggerovi jde u zamýšlejícího myšlení). Platón nám v Ústavě na obraze o úsečce či čáře podává příklad toho, jaký je jednak rozdíl mezi filosofičností filosofie a vědeckostí vědy, též jak obě disciplíny pracují a spolupracují, a jednak ukazuje fundamentální charakter filosofického myšlení, které dokáže zbavovat jiné druhy myšlení nebezpečné jednostrannosti, rozmanitých generalizací a dogmatismu specializace (včetně filosofické).

S Einsteinem si můžeme celou problematiku uvést výňatkem z knihy Teorie relativity, kde poukazuje na úskalí tradičního kalkulujícího myšlení. Říká: „Zajisté jsi se, milý čtenáři, již jako hoch nebo dívka obeznámil s hrdou soustavou geometrie Euklidovy a vzpomínáš snad spíše s respektem než s láskou na onu nádhernou stavbu, po jejíchž vysokých schodištích byl jsi proháněn v nespočetných hodinách od svědomitých odborníků. Na základě této svojí minulosti pohrdal bys jistě každým, kdo by třeba i nejmenší poučku této vědy prohlásil za nepravdivou. Ale tento pocit hrdé jistoty by tě snad okamžitě opustil, kdyby se tě někdo otázal: ‚Jak rozumíš tvrzení, že tyto poučky jsou pravdivé?‘“[20] Proto Platón upozorňoval na to, že jestliže vědy neuvažují o svých předpokladech jako pouhých předpokladech, čili že nedokáží nahlížet své obory z hlediska toho, odkud vůbec něco víme, pohybují se jakoby ve snu, poněvadž podle něj „komu jest počátkem to, čeho nezná, a konec i části střední má spleteny z toho, čeho nezná, jak by bylo možné, aby soulad takových složek stal se kdy věděním“?[21]A v tomto spánku tkví nebezpečí jakékoli disciplíny, školní výuky, učebnic nebo univerzitního vzdělání.

Platón celou situaci znázorňuje tak (viz obrázek níže), že lidská duše působí z hlediska čtyř provázaných stavů, z nichž dva nejnižší jsou výkonem obraznosti, smyslovosti a každodennosti a ve vztahu k poznání jsou pouhým míněním (doxa). Naproti tomu nejvyšší dva stavy jsou už výkonem skutečného a pomyslného poznání (epistémé). Nižší z těchto dvou stavů je stavem vědeckého či matematického myšlení (dianoia), které je vždy fundováno v tom, co je intersubjektivně vyučovatelné, předatelné a naučitelné, čili co je zredukováno nebo založeno na ustavených předpokladech, k nimž se lze vždy vztáhnout jako k nadčasovým archetypům, tj. co lze je reflektovat jako objekty určující další zkoumání.[22] K tomuto účelu používá každá disciplína svoji terminologii, veličiny, principy, teorie nebo metody a k tomu si také vytváří odborné učebnice, organizuje vzdělávání a výcvik. Například eukleidovská geometrie používá různé druhy geometrických objektů, trojúhelníků, úhlů a vět – jinak tomu být nemůže. V tradiční matematice nebo logice musí platit, že 2+2 = 4 a x.y = y.x nebo že pokud něco je, nemůže to současně nebýt. Podobně v humanitních disciplínách jako například v psychologii používáme základní pojmy, psychické jevy, přístupy, dělení psychologických oborů atd. Proto je zřejmé, že v každé disciplíně probíhá výuka nebo zkoumání tak, že veškeré výsledky, vynálezy, ověřování nebo reflexe probíhají pouze v takto navrženém rámci myšlení či, jak by řekl Thomas Kuhn, paradigmatu. Vše ostatní, co nezapadá do rámce předpokladů daného oboru je vposledku vědomě či nevědomě eliminováno, nebo je na to předpokládané převáděno, a jiné otázky de facto nejsou ani pokládány. Bytím a nicotou se v jednotlivých disciplínách nezabýváme, botanik se nezabývá prožitkem voňavé růže, nýbrž rostlinou, chemik se nezabývá špinavou vodou v řece, nýbrž chemickým složením tekutiny atd. Každopádně autentický pocit špinavé vody, bezprostřední vnímání voňavé růže nebo barvy je především v přírodních vědách převáděno na základě specifických předpokladů na objekt výzkumu, čili na měřitelné či jinak objektivizovatelné jevy nezávisle na našem prožívání. Vědeckému myšlení proto jde o stanovené cíle v rámci oboru, které mají většinou nějaké řešení (jako hádanky a kvízy) a posléze i možnosti aplikace. Kromě toho, co jsme si již uvedli, vědecké myšlení vykonává podle Platóna také pohyb k nižším stavům duše, tj. ke smyslové nebo obrazotvorné oblasti, neboť používá různých nákresů, modelů, měřících přístrojů, mikroskopů atd.

Platón si uvědomuje obrovské výhody vědeckého myšlení, ale rovněž nebezpečí tohoto reduktivního myšlení, které považuje své předpoklady za počátky a vědci pak už obvykle „nepokládají již dále za potřebno je dokazovati ani sobě ani jiným, jako by šlo o věci každému jasné, nýbrž počínajíce od nich, probírají hned věci další a nakonec přicházejí rovnou k tomu, co si byli učinili cílem svého zkoumání.“[23] Z uvedeného důvodu si žádná disciplína nedokáže a ani nemůže položit otázku po celku jsoucího, po bytí nebo po tom, co je obecně hodno vědění, a vzdělání, poněvadž je založena na svých předpokladech a vztah k celku už v sobě tyto počátky vylučují.[24]

Proto Platón zdůrazňuje, že naše duše je schopna dosáhnout ještě vyššího stavu, jenž jako jediný umožňuje opravdové rozumového poznání či vědění (noésis). Jde o stav filosofické či dialektické aktivity, která je způsobilá pomocí hypotéz, nikoli jako daných počátků, nýbrž jako výstupků vyšplhat až k tomu, co je bez předpokladů (anypotheton), k tomu, co je naprosto nepodmíněné, tj. k  arche, jež je tou nejzazší dimenzí a opravdovým počátkem, z něhož čerpáme veškerý smysl našeho vědění, jednání a navržených předpokladů. Filosofická aktivita je tudíž schopna kromě vlastních idejí (eide) nahlížet i jakékoli předpoklady s jejich nehypotetickým počátkem. Tudíž uvažuje o předpokladech nikoli jako počátcích, nýbrž z hlediska celku jako o pouhých předpokladech.[25] Platón říká, že „jedině dialektická metoda, odklizujíc předpoklady, bere se touto cestou k samému počátku, aby byl upevněn; ona jemně táhne za sebou duševní zrak, zabořený v pravém slova smyslu do jakéhosi barbarského bahna, a vyvádí jej vzhůru, užívajíc pomoci a spoluvůdcovství těch oborů, o kterých jsme vyložili.“[26]

Dialektika je proto podle Platóna tou pravou vědou, vědou fundující, neboť jedině ona dokáže myslivě nahlížet předpoklady disciplín z hlediska jejich opravdového počátku a pak při pohybu zpět zproblematizovat jakékoli nezakotvené hypotézy a pojmy disciplín nebo nereflektované předsudky každodenního života, výchovy a tradice. Třebaže dialektika nedosahuje vědeckých výsledků a není v moderní době pro univerzitní obory či samu filosofickou fakultu, vědce a řadu vzdělaných lidí potřebná, přispívá rozhodující měrou nižším stavům duše ke kontrole veškerých hypotéz, principů nebo pojmů a také k jejich pročišťování či odklízení. Smyslem filosofické aktivity tedy není hledání nějakého řešení, nýbrž neustálé tázání, rozvíjení a zdokonalování dialektického myšlení a současně nahlížení celku, tj. původního rozumění našeho bytí ve světě a setrvávání v tomto nahlížení. To je pak bytostným určením myšlení jako takového, zde se odehrává lidství jako lidství a k tomu má směřovat naše duše, výchova či vzdělání.

Vzhledem k tomu, že všechny čtyři stavy duše má každý člověk, znamená to, že filosofického myšlení jsme schopni všichni, jen v nás často nečinně dříme. Filosofičnost filosofie proto může být vysmívaná nebo považována za zbytečnou jen tam, kde probíhá průměrný výzkum nebo výuka. Naproti tomu tam, kde podle Heideggera probíhá fundovaná a tvůrčí práce, jako tomu je například u čelních představitelů kvantové teorie, jakými byli Niels Bohr a Werner Heisenberg, tam se „myslí veskrze filosoficky a jen proto jsou s to položit problémy novým způsobem a především v problematičnosti vydržet“.[27] Heisenberg dává zase za příklad Einsteina, „který se nebál ještě více opustit staré pojmy“.[28] Tudíž jen ten, kdo je zdatný nahlížet předpoklady jako předpoklady, a toto myšlenkově podržet nebo zproblematizovat, může něco nového vymyslet, nově vytvořit experimentální uspořádání, nově interpretovat výsledky výzkumu a posunout svůj obor o kus dál. Jak se totiž ukazuje, ne vždy jsou pouhé výsledky pozorování, statistik, výpočtů nebo archivních materiálů rozhodujícím motivem pro proměnu dosavadních hypotéz a metod.[29]

Právě kvantová teorie počátkem 20. století zásadně otřásla novověkým způsobem myšlení, které si vytvořilo představu mechanického a deterministického vesmíru či přírody. Tu můžeme zkoumat jako tzv. objektivní realitu nezávisle na subjektu zkoumání (měření), a odhalovat tak přírodní zákonitosti, které jsou jako primární vlastnosti, či moderně řečeno skryté parametry, uloženy v útrobách vesmíru nebo hmoty. Jak říká Prigogine a Stengersová: „Cílem newtonské vědy bylo ukázat přírodu, která byla obecná, deterministická a objektivní potud, že je nezávislá na pozorovateli, a úplná tak, že popis nezávisí na čase.“[30]Heisenberg proto říká, že uvažujeme-li „o velkých těžkostech, které při akceptování a uznání Kodaňského výkladu kvantové teorie měli i tak významní přírodovědci jako Einstein, vidíme, že se dají kořeny těchto těžkostí sledovat až ke karteziánskému rozštěpení [na subjekt a objekt – pozn. autora]. Během tří století, která následovala po Descartovi, proniklo toto rozštěpení do lidského myšlení velmi hluboko a bude ještě dlouho trvat, než je zatlačí skutečně nové pojetí skutečnosti.“[31]

 

3. Bohrova komplementarita

Nyní se dostávám ke druhému přístupu, který v sobě může implikovat Platónovo odklízení předpokladů (či být jeho zobecněním) a který používám pro výuku v jakémkoli předmětu. Tento přístup je rovněž filosofický, nicméně jej zavedl jeden z nejvýznamnějších fyziků 20. století. Niels Bohr ideu či rámec komplementarity výslovně zformuloval v roce 1927 v zoufalé situaci rodící se kvantové teorie, a to jako vymezení se vůči předpokladům tradiční logiky a vědeckosti vědy. Svoji ideu představil v rámci tzv. Kodaňské interpretace na konferenci v Como.

Ke kritice kalkulujícího myšlení tedy nedošlo jen ve fenomenologii, nýbrž také v samotném jádru moderní vědy, v němž se odehrál zápas nejen o nové pojetí myšlení a logiky, nýbrž také o nový vztah k realitě a možnostem či mezím jejího zkoumání z hlediska přísného subjekt-objektového paradigmatu v tradici kartezianismu. Proto si nejprve shrneme celkovou situaci, která postupně nastala od počátku 20. století, abychom mohli lépe ocenit Bohrův průkopnický filosofický vhled a následně možnosti jeho aplikace (a doba si je přeci žádá) v našem myšlení a ve výuce. Bohr si revolučnost svého pojetí uvědomoval a v rozhovoru s Kuhnem (17.11. 1962 – den před Bohrovým úmrtím) jej přirovnal ke kopernikánskému obratu v myšlení evropského lidstva.[32]

Ve dvacátých letech 20. století měla fyzika k dispozici dvě neuvěřitelné hypotézy, které s sebou nesly nebo samy popíraly některé předpoklady klasického vidění světa a víru v jednotný popis vesmíru či možnost jednoznačné kauzální determinace každého jevu. Klasická představa nám říká, že když něco je, nemůže to zároveň nebýt, čili když má něco vlnový charakter, nemůže to mít také částicový charakter, nebo když je kočka živá, nemůže být současně mrtvá. Dále nám tradiční představa říká, že když měříme přesnou polohu tělesa, můžeme současně přesně měřit jeho rychlost (hybnost), a také že x.y se vždy rovná y.x. Avšak vývoj atomové fyziky a s tím rozvíjející se nový způsob myšlení, vztah k realitě a též sofistikované experimenty prokázaly, že uvedené klasické a kalkulující představy v kvantové teorii platit zdaleka nemusí.

Na počátku 20. století přišel Einstein s hypotézou dualismu záření, která říká, že se světlo chová jako šířící se elektromagnetické vlnění i jako souhrn či proud energetických částic (ony převratné Planckovy diskontinuitní žmolečky či dávečky energie záření, tj. světelná kvanta – pozdější název fotony); potom předstoupil de Broglie s ještě podivnější představou dualismu hmoty, kdy se nedělitelný elektron chová jak vlnově, tak částicově, v čemž lze spatřovat inspiraci Einsteinovým dualismem. K řešení experimentálních paradoxů a nevyjasněností ohledně duality v atomárním dění měli fyzici v letech 1925 a 1926 dvě sady matematických formalismů, jenže každý formalismus řešil problematiku atomárního dění pouze z hlediska jednoho obrazu přírody, tj. buď v rámci vlnového pojetí přírody, anebo jen v rámci korpuskulární koncepce. S tzv. maticovou mechanikou, založenou pouze na částicovém obrazu přírody (a neřešící čas), přišel zejména Werner Heisenberg (v roce 1927 k tomu ještě přidal zásadní princip neurčitosti) a s tzv. vlnovou mechanikou, založenou pouze na vlnovém obrazu, přišel Erwin Schrödinger.

Oba myslitelé byli zpočátku přesvědčeni, že pouze jejich pojetí je dostatečné ke komplexnímu řešení problémů atomárního dění, a navíc oba aktéři doslova nesnášeli protichůdné pojetí. Situace se tím samozřejmě nezlepšila, poněvadž ani jedna mechanika nedokázala smysluplně ani komplexně matematicky interpretovat atomární dění, neboť obě byly založeny na vylučujících se předpokladech. Přesto byly obě mechaniky nepostradatelné a matematicky ekvivalentně vyjádřitelné. Heisenberg výstižně podotýká, že paradoxy dualismu „pouze jaksi zmizely v matematickém schématu“.[33] A v této krizové situaci přichází na scénu tzv. papež fyziky, Niels Bohr, se svým řešením. Bohr se pokusil nikoli matematicky, nýbrž pojmově a filosoficky interpretovat nevyjasněnost dualismu a nekompatibilitu dvou výkladů atomárního dění. Uvědomil si, že se nacházíme v nové situaci, v níž už není možné interpretovat přírodu či atomární dění klasicky pouze jedním formalismem či koncepcí, která by převládla nad jiným pojetím, anebo která by jiné pojetí na danou koncepci převáděla, nýbrž že je nutné rovnocenně doplnit obě vylučující se deskripce a teprve tímto myšlenkovým aktem jsme schopni komplexně popsat atomární dění nebo předmět výzkumu, jev, událost či ideu. (Na základě Kodaňské interpretace se posléze do komplexní matematické formulace kvantové teorie pustili především von Neumann a Dirac.)[34]

Gribbin uvádí Bohrův vhled takto: „Bohra jakoby znenadání osvítil blesk poznání – v jeho mysli konečně uzrálo několik představ, k nimž se už nějakou dobu tápavě přibližoval. Jeho myšlenka takzvané komplementarity, podle níž je k pochopení kvantového světa zcela nezbytný jak vlnový tak částicový obraz (přestože objekt mikrosvěta, jako je třeba elektron, ve skutečnosti není ani vlnou, ani částicí) /…/.“[35]Vlnový obraz přírody a jeho matematické vyjádření platí v jednom experimentálním uspořádání, když současně neplatí částicové pojetí, a naopak v jiném experimentálním uspořádání platí částicový obraz a neplatí vlnový, ale celkový popis přírody či subatomárních jevů je možný jen rovnocenným doplněním obou neslučitelných pojetí. Oba obrazy tudíž platí současně, superpozičně, ovšem pokud neprovádíme pozorování či měření. Bohr to vyjadřuje takto: „Evidence získané na základě odlišných podmínek a odmítnutí pochopitelnosti jedním obrazem [buď vlnový, anebo jen korpuskulární – pozn. autora], musí, nehledě na zjevný kontrast, být uvažováno jako komplementární ve smyslu, že dohromady ony vyčerpávají všechny dobře definovatelné informace o atomovém objektu.“[36]

 

Bohr komplementaritu od třicátých let 20. století rozšířil i mimo oblast fyziky (například do psychologie, biologie nebo antropologie atd.) a vytvořil z ní nový epistemologický rámec myšlení, jemuž potom zasvětil zbytek života.[37] Ideu komplementarity lze i mimo oblast fyziky názorně popsat pomocí Rubinovy vázy (viz obrázek).[38] Na obrázku vidíme buď jen dva obličeje z profilu, anebo jen vázu – nikdy však současně. Přesto si uvědomujeme, že komplexní popis obrázku si vyžaduje rovnocenné doplnění obou neslučitelných percepcí, třebaže víme, že z vázy nikdy neodvodíme obličeje a z obličejů vázu. Pokud se nedíváme na obrázek, váza a obličeje jsou v superpozici stavů, platí obojí současně. Jakmile se podíváme, zkolabuje superpozice do jednoho ze dvou vylučujících se stavů, tj. buď obličeje, anebo jen vázy.

Nyní je již zřejmé, že Bohrova komplementarita není pouhým doplněním (lat. complementum) v takovém slova smyslu, v jakém se o komplementaritě hovoří například v biologii o doplňujících se bázích v DNA nebo komplementaritě transkribované RNA k jednomu z řetězců DNA, v ekonomii o komplementaritě kola a vozidla, v psychologii o komplementaritě žáka a učitele atd. Ani tzv. protiklady smrt a život, duše a tělo, dobrý a zlý nevyhovují tomu, o co jde v Bohrově koncepci. U všech zmíněných dvojic je totiž evidentní, že se vzájemně od počátku svého „vzniku“ vyžadují a takto nabývají vzájemného smyslu, odvoditelnosti a funkčnosti (guanin se vyžaduje s cytosinem, kolo s vozidlem, učitel s žákem, smrt s životem atd.), zatímco vlnový obraz v klasické fyzice existoval a existuje bez částicového, právě tak jako obličeje a váza mohou existovat samostatně a jeden nelze odvodit z druhého. Teprve až ve specifické situaci je vědec nucen ve své hlavě doplnit jedno něčím druhým, co k sobě v zásadě vůbec nepatří. Třebaže si Bohr dal do svého erbu principy jin a jang s nápisem Contraria sunt complementa, neboť byl fascinován čínským myšlením, ani jin a jang z uvedených důvodů nevyhovují Bohrově původní či jinak řečeno ostré myšlence komplementarity.

Bohrova komplementarita ve své ostrosti není ani zaměnitelná s alternativním, pluralitním nebo paralelním myšlením. Alternativa A totiž může mít sklon jinou alternativu B postupně eliminovat nebo nahradit, anebo se pokusit převést B na A (typickým příkladem nám může být právě vztah kalkulujícího a zamýšlejícího myšlení). Paralelní nebo pluralitní přístupy zase mohou mít sklon k pouhé toleranci a ignoranci vůči sobě navzájem, zatímco rámec komplementarity vyžaduje rovnocenné porozumění neslučitelným deskripcím.

 

4. Několik vybraných příkladů

Pokud bychom vzali v úvahu ostrou nebo eventuelně neostrou komplementaritu ve formě například protikladných alternativ či protikladných výkladů nějakého jevu, lze nasměrovat žáky k tomu, aby dokázali uvažovat v komplementárním rámci tak, že dospějí k porozumění nikoli jen jednoho učebnicového výkladu, nýbrž rovnocenně i dalšího, tj. alternativního, protikladného nebo v přísném nároku komplementarity vylučujícího popisu. Oproti alternativnímu či pluralitnímu myšlení nejde tudíž pouze o uvědomění si nebo tušení, že existuje také jiný výklad (uvedený v učebnici na okraj či v poznámce pod čarou). Samozřejmě se, jak už vyplývá z dosavadního výkladu, v komplementárním rámci nejedná ani o relativizaci všeho.

Komplementární přístup, který v sobě implikuje platónské odklízení předpokladů, zbavuje vzdělávání nebezpečného oborového fachidiotismu, což platí i pro dnešní filosofii, která je již také většinou specializovaná (včetně mé odbornosti). Komplementární rámec umožňuje lépe nahlížet a pracovat s předpoklady různých deskripcí a snáze nalézat východiska oborových a mezioborových předpokladů. Je nosnou kostrou myšlení pro 21. století, neboť umožňuje nový komplementární vztah mezi kalkulujícím a zamýšlejícím myšlením, nový vztah k celku a konečně i opětovné položení otázky po tom, co je vůbec hodno vědění.[39] Uvedl bych nyní ke komplementaritě několik jednoduchých příkladů z každodenního života a z vybraných učebních oborů. Dále pak záleží na učiteli, jeho aprobaci(ích) a zájmech, jaké příklady ve výuce zvolí a jak s celou bohrovsko-platónskou koncepcí naloží ve svém myšlení a v rámci výuky. 

Vyjděme od triviálního příkladu. V každodenním životě prožíváme naši zemi tak, že je v klidu, že se nepohybuje, ale z výuky fyziky víme, že vědecký popis je zcela protichůdný, tj. země jakožto planeta (nyní již s velkým Z) se pohybuje, a lze to i dokázat. Proto především ve škole nesmíme říkat to, co vidíme, že je země v klidu, ale co nevidíme, tj. že se pohybuje, točí a obíhá kolem slunce. Jde o neslučitelné deskripce, jedna je každodenně zakoušená, druhá je vědecká. Podobně to platí pro náš vztah například i k tzv. zákonu setrvačnosti, který si geniální Galilei a Newton vymysleli – nevidíme, že by se věci kolem nás pohybovaly rovnoměrně přímočaře (Galilei výslovně říká mente concipio: nejprve si myslím a pak se to vymyšlené snažím realizovat v experimentu). V každodenním životě prožíváme slunce tak, že vychází a zapadá, ale z výuky fyziky víme, že vědecký popis je zcela opačný, tj. slunce (nyní již s velkým S) nevychází a nezapadá, což lze také vědecky dokázat. Jde opět o neslučitelné deskripce. V tomto případě však doma nebo ve škole smíme říkat, že slunce vychází a zapadá, ačkoli je to nevědecké. V moderní době se tak často ocitáme v rozporuplnostech toho, co každodenně prožíváme, v jazyce vyslovujeme a popisujeme ve vztahu k tomu, co získáváme prostřednictvím fascinujících vědeckých experimentů a deskripcí (experiment je ovšem experientia či zkušenost s pokusy, tj. s umělými situacemi a technologickými možnostmi, které v přírodě takto pochopitelně neexistují).

Problém i nebezpečí – což platí také pro jakýkoli náboženský systém nebo ideologii – nastává v situaci, kdy nám novověký kalkulující a vědo-technický nárok, někdy implicitně, někdy nevědomky a někdy explicitně, diktovat a v učebnicích prosazovat, že autentický prožitek a každodenní popis nejsou tím správným popisem světa nebo že jsou dokonce klamné, zatímco vědecký výklad je ten jedině správný. Z hlediska komplementárního rámce myšlení můžeme zaujmout jiný postoj, tj. za pravdivé a autentické budeme rovnocenně a současně uvažovat obě neslučitelné deskripce – vědeckou i každodenní. Obě deskripce jsou v našem moderním životě nepostradatelné, ani jedna z nich není nějak kauzálně vysvětlitelná z druhé a ani jedna není druhou eliminována nebo nahrazována – navíc každou deskripci používáme v jiných situacích, nikoli zároveň, tj. buď během vědeckého výkladu, anebo jen během každodenního popisu. Dále si musíme uvědomit, že než přistoupíme k jakémukoli zkoumání nebo předpokladům, na nichž je každá disciplína bytostně – a tudíž dle své specializace reduktivně – založena, je zřejmé, že nejprve ten či onen vědec žije v přirozeném světě, nikoli ve světě vědeckém, prožívá kupříkladu zemi v klidu a jeho přirozené prožitky věcí a přírody nebo hvězd jsou autentickým předporozuměním pro to, aby vůbec mohl dělat jakoukoli deskripci, tzn. každodenní nebo vědeckou (Galilei se rozhodl, že všechna tělesa musí padat stejně rychle bez ohledu na hmotnost a prožívanou zkušenost, Newton se rozhodl považovat pohyb planet za přirozený a klid věcí kolem nás za nepřirozený atd.). Teprve na tomto bytostném a neodstranitelném před- buduje člověk vědecké předpoklady, teorie a jim přizpůsobené deskripce rozmanitých jevů. Tato rozhodnutí jsou ovšem metafyzická (spekulativní, abstraktní, matematická), nejsou vypozorována z přírody, ale na přírodu vkládána, v experimentech realizována a následně například v průmyslové výrobě sériově produkována.

Podobně v každodenním životě neříkáme synovi, aby nám donesl tamten soubor atomů k tomuto souboru atomů, nýbrž židli ke stolu, a když nám je zima nebo teplo, neprožíváme tepelné kmity, nýbrž zimu anebo teplo. Prožíváme červený voňavý tulipán, nikoli například z hlediska botanika rostlinu plus z fyzikálního hlediska část spektra elektromagnetického záření o vlnové délce cca 630 nm (červená barva) a z hlediska chemie signalizační molekuly nebo chemické látky, které se nejprve dostanou do našeho chemoreceptoru a prostřednictvím čichových nervů do mozku, který díky otisku vůně v paměti dává signál k tomu, že nám posléze tulipán voní. Nicméně vědecký výklad právě tak jako náš popis prožitku jsou komplementárně pravdivé a rovnocenné, třebaže je náš prožitek a jeho popis z vědeckého hlediska něco relativního, neboť například červená barva se nám líbí a jinému nikoli, ale 630 nm je pro každého objektivně stejné, někomu je zima a někomu nikoli, avšak tepelné kmity jsou pro každého stejné atd.

 

Bohr poukazoval i na komplementaritu v lidských prožitcích, například u prožitku hudby a jeho následného popisu či rozboru hudby. Když bezprostředně zakoušíme hudbu, současně vylučujeme vědomou interpretaci našeho prožitku, a naopak. Avšak oba přístupy jsou nepostradatelné pro naše porozumění nebo rozbory hudby.[40] Bohr také probíral s Rubinem problematiku vizualizace. V psychologii například hovoříme o tzv. optických klamech. Na obrázku vidíme známý Müller-Lyerův optický klam či iluzi. Na první pohled řekneme, že zadní (horní) čára je delší než přední (spodní), nicméně z eukleidovského či vědeckého hlediska, lze čáry změřit a zjistit, že nás tzv. klame zrak, protože jsou čáry stejně dlouhé. Z hlediska komplementarity však můžeme říci, že nás přeci nemůže klamat zrak, vždyť pomocí smyslů již od pradávna každodenně vnímáme svět, orientujeme se v prostoru atd., zatímco eukleidovská měřítka vznikla až ex post a dnes rovněž víme, že nežijeme v eukleidovském prostoru, což byl novověký nereflektovaný předpoklad kalkulujícího myšlení. Proto můžeme na obrázek aplikovat dvě neslučitelné deskripce: jednu, která praví, že jsou z hlediska naší percepce čáry různě dlouhé, a druhou, jež z hlediska vědeckého konstatuje, že jsou stejně dlouhé. (Ovšem v domorodých společnostech, které nejsou zasaženy moderní urbanistikou a geometrickými tvary, asi jednak nebudou mít pro naše optické hrátky pochopení, a navíc jsou některé společnosti schopny vnímat obě čáry stejně dlouhé, aniž by znaly eukleidovskou geometrii).

Obrátíme-li se k biologii, můžeme se zaměřit kupříkladu na definici genu z molekulárního hlediska, která zní (v různých variacích) například takto: „úsek DNA, který řídí určitou dědičnou vlastnost organismu. Obvykle odpovídá jedinému proteinu nebo RNA.“[41] Formulací může být více, nicméně jde většinou o úsek DNA, který něco řídí nebo kóduje, tj. informaci o stavbě proteinu nebo RNA. Gen jako úsek DNA, tzn. kousek fenotypu či molekulární hmoty, však přeci nemůže něco řídit nebo kódovat, tak jako nákupní taška sama nenakupuje a papír sám neříká, že je na něm napsán román. Zrzavý poukazuje na to, že úsek DNA je jen hmotným nosičem genu či informace, ale gen není něco, nýbrž je právě informací (z evolučního hlediska replikátorem), právě tak jako papír není sám informací nebo zprávou, ale je pouhým hmotným nosičem, jenž nese to, co my potom interpretujeme jako zprávu nebo informaci.[42] Z komplementárního hlediska lze říci, že to, co se nazývá gen, je definováno ze dvou konceptuálně nekompatibilních pozic, jednou je molekulární popis genu jako úseku DNA a druhou je evoluční definování genu jako informace (nikoli něco molekulárně hmotného).

Pokud se zaměříme na obecnou otázku po tom, co je podstatou života, ocitáme se před velikým problémem, neboť jak upozorňoval Bohr, chceme porozumět něčemu, čeho jsme sami součástí, co nelze zkoumat objektivně, neboť existence živého je apriorní daností. Tudíž porozumět živému z hlediska celku je nerealizovatelné, jelikož se budeme vždy pohybovat v rámci mnoha interpretací. Ještě než začneme zkoumat, co je živé, živému vždy již nějak rozumíme, poněvadž sami svým bytím, vědomím a tělesností na fenoménu živého participujeme, a toto předporozumění není a nikdy ani nemůže být například vědecky uchopitelné. Přesto se můžeme dočíst v odborné publikaci molekulární biologie tuto generalizaci: „Buňky jsou /…/ základními jednotkami života, a je to právě buněčná biologie, ke které se musíme obrátit pro odpověď na otázku, co je život a jak funguje.“[43] Na první pohled dobře míněná a rétoricky vyslovená věta však odhaluje onu novověkou jednostrannost nereflektované specializace, která si z hlediska svých předpokladů nárokuje patent na to, jak něco vysvětlit i za horizont své specializace. Tím se eliminuje jakákoliv jiná interpretace, jako by v dějinách lidstva nebo i jen v dosavadní evropské tradici neexistovaly tisícileté spory o to, co je vlastně život, jak jej uchopit atd.

Podle Bohra je fyzikálně-chemická interpretace živého – například i jako vymezení se vůči vitalistické interpretaci – samozřejmě možná a žádoucí. Musíme si však uvědomit, že ve výzkumu nebo v laboratoři s živým zacházíme na základě subjekt-objektového paradigmatu, tj. jako s izolovaným systémem a mechanicky determinovatelným objektem. Jakmile však začneme zkoumat nějaké vitální procesy (například buněčné procesy) či části organismu (buňku, mikrotubuly, adenin), z nichž potom generalizujeme na celkové fungování organismu, okamžitě tím vylučujeme popis živého v jeho živoucnosti i celkovosti. Navíc, jak známe i z kvantového měření, interakce mezi pozorovatelemči experimentálním uspořádáním a zkoumaným organismem nejsou zcela přesně kontrolovatelné a určitelné. Nelze totiž přesně stanovit, co ve výzkumu pochází jen od zkoumaného živého (v laboratoři často mrtvého) a co pochází pouze od živého nás jako badatele, nemluvě o přístrojích, které člověk navrhuje dle dané teorie. Zkoumaný organismus ve svých přirozených podmínkách navíc nežije jako chemicko-fyzikální objekt, nýbrž žije ve své živoucnosti, sebeorganizaci a spjatosti s prostředím či s okolními atomy, a určit například, které atomy patří k nějakému organismu a které již nikoliv, je nemožné.[44] To, co je život (nebo i pouhá živá buňka) ve své komplexnosti, je komplementární k naší úplné znalosti.

Folse zdůrazňuje, že si Bohr uvědomil důležitou věc, totiž že „v případě biologie to vypadá, že nemožnost poskytnutí mechanického popisu procesů uvnitř organizmu v době, kdy je živý, je pravděpodobnější než experimentální nebo technická nemožnost, která může být logicky překonána subtilnějšími metodami“.[45]Proto je pouze aplikace subjekt-objektového paradigmatu a kalkulující či mechanistický postoj k pochopení živého nedostatečné. Musíme si nakonec též podle Bohra uvědomit, že „/…/ vědomí, jak jej známe, je nepostradatelně spojeno s životem“, což nás vede k tomu, „že nejzazší problém distinkce mezi živým a mrtvým uniká pochopitelnosti v obvyklém slova smyslu. /…/ Nová situace ve fyzice nám tak působivě připomněla onu starou pravdu, že jsme jak diváci, tak herci ve velkém dramatu existence.“[46]Bohrův postoj k fenoménu živého není vitalistický ani mechanistický, nýbrž komplementární.

           

Závěr

Nakonec příspěvku bych chtěl zdůraznit, že Heidegger, který poukazoval na nebezpečí kalkulujícího myšlení, které v moderní době převládlo nad zamýšlejícím myšlením a mimo jiné zredukovalo bytostné určení univerzity a toho, co je hodno vědění, na kalkul a specializaci, vědu na vědo-techniku a člověka na lidský zdroj, neodmítal vědo-techniku a odbornost (vždyť kdo by hledal zubaře, který nezvládá svou odbornost?), ale hledal myšlení, jež by bylo schopno říci ano i ne tomuto druhu přetechnizovaného a překalkulovaného myšlení. Takové myšlení je nám podle Heideggera přitom velmi blízké, nicméně říká, že „cesta k tomu, co je blízko, je pro nás lidi vždy tím nejdelším, a proto nejtěžším. Tato cesta je cestou přemýšlení. Zamýšlející se myšlení od nás vyžaduje, abychom nezůstávali jednostranně lpět na jedné představě, abychom se už nepohybovali jenom v jediném směru. Zamýšlející se myšlení od nás vyžaduje, abychom se odhodlali k něčemu, co na první pohled vůbec nejde dohromady.“[47]S Bohrem jsem se pokusil představit takový epistemologický rámec myšlení, který právě umožňuje s fundovaným porozuměním říkat ano i ne kalkulujícímu myšlení. V tomto rámci lze pojímat komplementárně kalkulující a zamýšlející myšlení a jejich výsledky, čímž můžeme jednak zbavovat vzdělání nebo nárok vědění pouhé specializace (včetně filosofické), a současně tuto specializaci ponechat a rovněž se ptát kromě jiného na to, co je bytostným určením univerzity a vzdělání, obnovit otázku po tom, co je vůbec hodno vědění a konečně si opět položit nejzákladnější otázku po smyslu či pravdě bytí. Idea komplementarity nám tedy umožňuje porozumět neslučitelným výsledkům zamýšlejícího a kalkulujícího myšlení, jež se týkají kupříkladu deskripce stejného jevu (pojmu, události, předmětu zkoumání atd.), a to takovým způsobem, že ani jeden druh myšlení nebudeme nadřazovat nad jiný druh myšlení. Ačkoli se oba způsoby myšlení při interpretaci či popisu nějakého jevu nevyžadují nebo vyžadovat nemusí, je pro komplexnost interpretace vhodné klást obě deskripce vedle sebe.[48]

 

 

Použitá literatura:

Alberts, Bruce a kol., Základy buněčné biologie – úvod do molekulární biologie, Brno 1998.

Bohr, Niels, Atomic Theory and the Description of Nature, Four essays with an Introductory Survey by N. Bohr, Cambridge 1961.

Bohr, N., Light and Life, in: Bohr, Niels, Collected works volume 10: Complementarity beyond Physics (1928–1962), Niels Bohr Collected works, general editor Finn Aserud. Volume 10 edited by David Favrholdt. Elsevier 1999.

Bohr, Niels, The Solvay Meetings and the Development of Quantum Physics, in: “La theorie quantique des champs”, Douzième Conseil de physique, Brusselles, 9–14 October 1961. New York: Interscience Publishers 1962, s. 13–36 (přetištěno in: Collected works volume 10, s. 431–454).

Bohr, Niels, „Last interview“. In: Five-Session Interview with Niels Bohr, conducted by: Kuhn, Thomas S., Rosenfeld, L., Rüdinger, E., and Petersen, A. At Prof. Bohr´s office, Carlsberg, Copenhagen, Denmark (October 31, November 1, 7, 14, 17, 1962). Přepis z magnetofonových pásků. In: AHQP – Archive for the History of Quantum Physics, Special Collections Department University of Pittsburgh Library System. Nebo Niels Bohr Library & Archives [online] 2011, dostupné z: http://www.aip.org/history/ohilist/4517_5.html

Einstein, Albert, Teorie relativity, Brno 2005.

Folse, Henry, The Philosophy of Niels Bohr, The Framework of Complementarity, Amsterodam, Oxford, N.Y., Tokyo 1985.

Gribbin, John, Pátrání po Schrödingerově kočce, kvantová fyzika a skutečnost, Praha 1998.

Heidegger, Martin, Gelassenheit – Zdrženlivá uvolněnost (30. října 1955), in: Filosofický časopis, ročník 49, 2001, číslo 1.

Heidegger, Martin, Bytí a čas, Praha 2002.

Heidegger, Martin, Věda, technika a zamyšlení, Praha 2004.

Heidegger, Martin, Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993.

Heidegger, Martin, Co je metafyzika?, Praha 1993.

Heidegger, Martin, Principy myšlení, in: Básnicky bydlí člověk, Praha 1993.

Heidegger, Martin, Novověká matematická přírodní věda, in: Scientia & Philosophia, Praha listopad 1994.

Heisenberg, Werner, Fyzika a filosofie, Praha 2000.

Husserl, Edmund, Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 1996.

Michálek, Jiří, Heidegger a Rádl, in: Emanuel Rádl – vědec a filosof /Emanuel Rádl –  Scientist and  Philosopher/, T. Hermann –  A. Markoš (eds.), Praha 2005.

Platón, Ústava, Praha 1996.

Plotnitsky, Arkady, Complementarity, Anti-epistemology after Bohr and Derrida, Durham and London 1994.

Prigogine, Ilya / Stengersová, Isabelle, Řád z chaosu, Praha 2001.

Zrzavý, Jan, O egoismu všeho živého, in: Vesmír 77, 44, 1998/1, s. 67–71.

 

---